No je to taková úvaha, ale rozhodla sem se hodit to sem.
Tunel
Myslím, že jsem se právě probudil. Nevím to jistě, ale to nikdo. Nejspíš zapomínám všechno, co jsem cítil, co jsem byl ale hlavně to, co jsem znal, když jsem byl ještě člověk. Ze začátku jsem byl schopen vidět své ruce a taky jsem se musel oblékat. Pak mě ale zavolali a já jsem jenom seděl a poslouchal. Od té doby mě volali den co den. Pokud se to tady dá nazývat dnem. Myslím si, že tam byli i další, ale ti už asi ani nebyli vidět. Stejný osud evidentně čeká i mě. Což taky není zcela přesné, protože už to vlastně nejsem já. Naštěstí je úcelem toho všeho, aby nás nemrzelo, že už my nejsme my. Ale zpátky k tomu, co bylo původně motivací k tomu, že jsem začal psát. Když jsem viděl ty, co tady byli přede mnou a sledoval jak se slastně usmívali tomu, že zapomínají a že se sami doslova ztrácejí, řekl jsem si, že využiji oné možnosti, že dokážu cítit své ruce alespoň jako jakousi energii.
Když jsem sem přišel, vypadalo to tu jako v normálním bytě. Vlastně jsem ani nepoznal, že by se něco změnilo. Potom, ale přišel a odvedl mě, tam kde jsem měl poslouchat. Řekli mi všechno, co se stalo a proč jsem tam, kde jsem. Snažili se mi sdělit i to, co se se mnou bude nadále dít, ale nebyl jsem příliš schopen je vnímat. Když se dozvíte, že jste mrtví, nechá to na vaší psychice jisté známky. Pak mě pustili. Druhý den, kdy jsem byl ještě schopen vnímat dny a čas, jsem se vzbudil a zase mě zavolali. Seděl jsem a poslouchal. Pokaždé říkali něco jiného. Kdybych byl člověk, tak by mě to nudilo, protože velké části jejich monologů jsem ani nerozumněl, ale člověk jsem nebyl, tak mě to nějakým způsobem upoutalo. Šlo to tak pár dnů a pak jsem si všiml, že nevím, co je den, že nevím, co cítím a že nejsem schopen vidět se. Často jsem si říkal, že když mě zavolají, nepřijdu, abych si něco lidského v sobě ponechal, ale není možné je odmítnout. Později už nebyl byt, do kterého bych se vracel, nepotřeboval jsem spát, jíst ani dýchat, nikoho už jsem nepotkával, dokud nepřišel někdo nový. Někdo, kdo dostal byt, chodil k nim a poslouchal, aniž by jenom tušil, co to znamená. Kolem mě procházeli, ti co se viděli, ti šokovaní, co se právě dozvěděli, že jsou mrtví. Stejně tak jako kdysi já. Už se nevidím, nejsem už člověkem, nemám tělo, nemám potřeby a dozajista zapomínám. Co bylo, když jsem byl naživu? Jsem schopný přemýšlet, nevidím, že jsem, ale vím, že ještě pořád jsem. Cítím to. Ze začátku tomu bylo těžké věřit, bylo těžké cokoliv z toho pochopit, ale přišel jsem na to, tedy ještě tehdy, když jsem měl potřebu přemýšlet.
Vaše duše se nemůže jenom tak vypařit. Energie, kterou jste měli na zemi se nevytratí, jenom se přesune. Je to jiná dimenze. Něco, co bych si nikdy jakožto živá a dýchající bytost nedokázal představit. Nejde to popsat. Vlastně jsem nepochopil proč, ale vaše duše, dá-li se tomu tak říkat, se dostane sem. Jsou tu jiné duše, vnímáte je, vidíte zbytky podob jejich tělesných schránek, možná s nimi jde i promluvit. Nevím, nezkoušel jsem to. Nikdo to nezkoušel, všichni cítíme, že je to jenom naše záležitost. Jsme v tom sami. Dokud ovšem JSME. Jediným důvodem, proč se toto děje, je fakt, že kdyby se každá duše, která se jakýmkoliv způsobem ocitla mimo svou tělesnou schránku, pohybovala volně kterýmkoliv rozměrem, neexistoval by řád, neexistovala by rovnováha. Proto se z každého ,,člověka po smrti" musí odsát jeho vzpomínky, jeho emoce a všechno to lidské, co v něm bylo. Jeho duše pak existuje v tomto světě jako hodně zmenšený odraz zbytku energie. Je v dokonalé harmonii. Má vyšší poslání. Nikdo se nemůže vrátit. Nikdo proto neví, co je po TOM.
Není víc, co bych k tomu napsal. Napsal jsem to sobě. Nevím, jestli jsem se již zmínil o tom, že zapomínám. Píšu to proto, abych si připomněl, co jsem cítil, když jsem přestával být. Teď už musím jít, volají mne.
zdroj: maharic.blog.cz