close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Příběhy

Písnička o anorexii

18. prosince 2007 v 12:23 | EmoMaja
I told another lie today...dnes jsem řekla další lež
And I got through this day...a zvítězila nad dnešním dnem
No one saw through my games...nikdo neprokoukl moje hry
I know the right words to say...vím jaká slova říct
Like "I don't feel well"..jako "necítím se dobře"
"I ate before I came"..."Jedla jsem předtím, než jsem přišla.."
Připomíná vám to něco? Třeba ANOREXII? Tuhle písničku s názvem Courage (Odvaha) zpívá Superchick a má vážně hlubokej význam.. Proto jí sem taky dávám, že jo =/
Písnička ke stáhnutí:
Stáhnout: Download MP3 Now
Text:
Superchick - Courage I told another lie today
And I got through this day
No one saw through my games
I know the right words to say
Like "I don't feel well"
"I ate before I came"

Then someone tells me how good I look
and for a moment
For a moment I am happy
But when I'm alone
No one hears me cry

I need you to know
I'm not through the night
Some days I'm still fighting to walk towards the light
I need you to know
That we'll be okay
Together we can make it through another day

I don't know the first time I felt unbeautiful
The day I chose not to eat
What I do know is how I changed my life forever
I know I should know better
There are days when I'm okay
And for a moment
For a moment I find hope
But there are days when I'm not okay
And I need your help
So I'm letting go

I need you to know
I'm not through the night
Some days I'm still fighting to walk towards the light
I need you to know
That we'll be okay
Together we can make it through another day

You should know you're not on your own
These secrets are walls that keep us alone
I don't know when but I know now
Together we'll make it through somehow
Together we'll make it through somehow

I need you to know
I'm not through the night
Some days I'm still fighting to walk towards the light
I need you to know
That we'll be okay
Together we can make it through another day
Překlad:
ODVAHA
Dnes jsem řekla další lež
A zvítězila jsem nad dnešním dnem
Nikdo neprokoukl moje hry
Vím, jaká slova mám říct
Jako "Necítím se dobře"
"Jedla jsem předtím, než jsem přišla "
Potom mi někdo řekne, jak dobře vypadám
A na okamžik
Na okamžik jsem šťastná
Ale když jsem sama
Nikdo mě neslyší plakat
Potřebuji, abys věděl
Jsem vzhůru během noci
Některé dny pořád bojuji a jdu směrem ke světlu
Potřebuji, abys věděl
Že to bude O.K.
Spolu to můžeme zvládnout další den
Nepamatuji si, kdy jsem se poprvé cítila nepěkná
Den, kdy jsem si vybrala nejíst
Ale to, co vím, je jak se mi změnil život, navěky
Já vím, měla bych to vědět líp
Jsou dny, kdy se cítím O.K.
A na okamžik
Na okamžik najdu naději
Ale jsou dny, kde nejsem O.K.
A potřebuji tvou pomoc
Tak já tě pustím.
Potřebuji, abys věděl
Jsem vzhůru během noci
Některé dny pořád bojuji a jdu směrem ke světlu
Potřebuji, abys věděl
Že to bude O.K.
Spolu to můžeme zvládnout další den
Měl bys vědět, nejsi můj majetek
Tyto tajemství jsou zdi, které nás drží o samotě
Nevím kdy ale teď vím
Spolu to nějak zvládneme
Spolu to nějak zvládneme
Potřebuji, abys věděl
Jsem vzhůru během noci
Některé dny pořád bojuji a jdu směrem ke světlu
Potřebuji, abys věděl
Že to bude O.K.
Spolu to můžeme zvládnout další den

Příběh Míši

9. prosince 2007 v 17:38 | EmoMaja
Jmenuji se Míša je mi 14 let před rokem jsem vážila 65kg začolo mi vadit jak se na mě okolí dívá tak jsem začala hubnout za tři měsíce jsem zhubla na 55kilo ale ztratila jsem menstruaci a bylo mi zle.Potom jsem začala jíst menstruace se mi vrátila po třech měsících a přibrala jsem.Vážila jsem 77kg a znova během dvou měsíců mám 69kg a snažím se hubnout dál.Psychycky jsem úplně na dně je mi špatně z jídla mám strach dneska jsem nešla ani do školy v noci se mi parkrát stalo ,že jsem vůbec neusla a jsem na to čím dál tím hůř.Diet se nikdy nezbavím,ale otázka je jak dloho to tělo vydrží.Tímto článkem bych chtěla upozornit všechny dívky než si řeknou budu vypadat jako ta modelka na titulní straně at si uvědomí následky.Dietu držte ale s mírou zdroj: anorexieamodelky.blog.cz

Příběh anorektičky Adély...Happy End

9. prosince 2007 v 17:35 | EmoMaja
Příběh vyléčené anorektičky Mgr. Lenka Mičová Ráda bych Vám dodala naději, ať už jste přímo dívka nebo chlapec trpící anorexií nebo rodič či partner anorektičky, a napíšu Vám zde skutečný příběh dívky, která anorexií trpěla a po postupně se sní úspěšně vypořádala. Ze zkušenosti vím, že vyléčené anorektičky se už do poraden nevrací, rovněž ani jejich rodiče a tak není mnoho těch, kteří se se svým úspěšným bojem po čase pochlubí, aby dodali naději právě nemocným, popř. aby se podělili o zkušenosti, které v průběhu své nemoci získali. Před pár lety postihla mentální anorexie 16-letou dívku, říkejme jí Adéla. Adéla pochází z malého horského městečka. Po základní škole začala studovat na gymnáziu. Do té doby se učila výborně a chtěla mít dobré známky i na gymnáziu. Zpočátku měla pocit, že to nezvládne, dennodenně brečela, až ji maminka chtěla přeřadit na jinou školu. Adéla věnovala veškerý svůj volný čas učení. Navíc navštěvovala stále hudební školu. Mimoto se u nás začaly objevovat různé názory na zdravou výživu (bylo to krátce po revoluci). Protože Adéla špatně viděla a zrak se jí stále zhoršoval, začala se řídit podle rad, uveřejněných v jednom časopise. Doporučovalo se omezit bílý cukr, maso, uzeniny a naopak jíst hodně ovoce a zeleniny a navíc k tomu každý den cvičit oční cviky. Adéla se snažila všechny rady dodržovat. Postupně upravila i svůj jídelníček, omezila uzeniny, maso až po čase nejedla maso žádné. Rovněž tak bílý cukr. Sladila pouze medem. Vyhýbala se i bílému pečivu, houskovým knedlíkům a dalším "nezdravým" jídlům. Zdravé výživě věnovala dost času. Stále se učila, neměla žádné kamarádky, nechodila vůbec ven, uzavřela se do sebe, trpěla depresí, každá maličkost ji rozhodila... Během dvou let postupně zhubla až na 29 kg. Původně vážila asi 41 kg při výšce 158 cm. Rodiče si dlouhou dobu ničeho nevšimli, nebo všimli, ale Adéla nic zvláštního nepozorovala. Nemoc zvanou mentální anorexie nikdo v rodině neznal, ani Adéla ne. Stěžovala si na bolesti břicha, nevolnosti, zvláště když snědla něco, co nechtěla nebo toho bylo více. Každý den pravidelně cvičila. Praktická lékařka ji poslala na celkové vyšetření do nemocnice. Tam Adéla strávila týden, žádnou organickou poruchu ji nenašli, zkonstatovali, že trpí mentální anorexií. Ošetřující lékařka se snažila s Adélou domluvit na nějakém jídelním režimu. Adéla se ho snažila dodržovat, odhodlala se i ke svačinám. Dosud totiž jedla třikrát denně a to ještě v přesný čas. Pokud bylo něco, co zrovna Adéla nechtěla, tak nejedla nic. Nebo pokud bylo už pozdě, zvláště u večeře, tak šla spát hladová. Co se týče množství jídla, nebylo zas až tak malé. Pravdou ale je, že často bylo jídlo vynechané a pro tak vyhublé tělo by bylo zapotřebí živin určitě daleko více, než Adéla snědla. Strava navíc byla dost jednostranná, k tomu stres, psychické vypětí, cvičení... Po týdnu hospitalizace byla Adéla propuštěna s váhou 32 kg (březen 1992). Stravovací režim se snažila dodržovat, neobešlo se to však bez problémů. Adéla si nevěděla rady, jak jíst, když snídá před 7. hodinou, oběd je až ve 14 hodin a večeře kolem 19 hodiny. Měla problém se svačinami. Co se týče psychického stavu, byla nyní v péči psycholožky, která ji navštívila při pobytu v nemocnici. Adéla měla pocit, že je to konečně člověk, který ji dokáže pochopit, ví, co prožívá. připadala si, jako by se znovu narodila. Za touto psycholožkou pak dojížděla na kontroly. Adéla totiž nechtěla dospět, chtěla být stále dítětem, bála se dospělosti, nechtěla hubnout, ale chtěla být stále stejná. Což se jí do určité míry povedlo. Oba její rodiče jsou obézní a rovněž tak většina příbuzných. I zde by mohla být příčina jejího stavu. Týdny ubíhaly, Adéla chodila do školy, jezdila na kontroly, ale váha stále stejná. Zhruba po třech měsících jí lékařka z dětské nemocnice domluvila přijetí do nemocnice v Praze, kde se těmto poruchám věnovala jedna lékařka. Adéla byla 1.6.1992 hospitalizována na dětském oddělení ve všeobecné fakultní nemocnici v Praze na Karlově. Strávila tu celý měsíc. Měla jíst, přibírat. Sestřičky jí každý den zapisovaly vše, co snědla. Zhruba po týdnu, kdy absolvovala všechna možná vyšetření, sama měla chuť jíst a přibírat, aby ji pustili domů. Podařilo se jí za tu dobu dosáhnout 35 kg. Všichni byli rádi a Adélu pustili začátkem července domů. Ještě při první kontrole po 3 týdnech měla 38 kg. Ovšem psychicky na tom moc dobře nebyla. Po té, co se přejedla čerstvého chleba, měla výčitky a nebylo jí příliš dobře, brečela. S tátou si moc nerozuměla, potyčky nastávaly právě při jídle. Maminka ji vždy vyslechla, snažila se ji pochopit. Táta však vždy vybuchnul a zvýšila na Adélu hlas, vynadal jí, ať si nevymýšlí a normálně jí. Prázdniny skončily, začala škola, Adéla doháněla, co zameškala. Váha nahoru už ale nešla. Od rodičů slyšela neustálé hrozby, že ji zase nechají v nemocnici. Bohužel k tomu došlo. 28.září 1992, kdy Adéla jela na kontrolu a váha ukázala pouhých 34 kg, nepomohlo žádné slibování, brečení, nic. Adéla zůstala znovu v nemocnici. Tentokrát to považovala od rodičů za podraz, protože jí nic neřekli, až večer předtím, než jeli do Prahy. Adéla zanevřela na všechny blízké, do jídla se nehrnula, přibírat se jí už tolik nechtělo. Rodiče za ni jezdili, vozili jí ovoce, jogurty a jiné jídlo, taky učení. Čas ubíhal. Uplynuly celkem dva měsíce, než Adélu propustili domů. To už bylo jasné, že asi školu nedožene, že asi přeruší ročník. Její váha dosáhla 40 kg. Nebylo to ale tak stoprocentní. Adéla jezdila zhruba každý měsíc na kontrolu. Jednak do nemocnice kvůli váze a jednak na gynekologii, kde ji léčili hormony. Měla mít aspoň 40 kg. Kolem této hranice neustále kolísala, ale výš nešla. Každé kontroly se bála. Až jednou její lékařka onemocněla a zastupovala ji jiná. Váha nic moc. Na další kontrolu už Adéla nepřijela, chtěla přijet, až bude mít 40 kg. Po novém roce Adéla přestoupila do nižší třídy, aby se seznámila s novými spolužáky. V podstatě měla půlrok bez klasifikace, ale do školy chodila. I když nemusela, učila se, dokonce psala i písemky. Po prázdninách s novou třídou začala znovu třetí ročník. Zdravotně na tom byla jakž takž dobře, váhově stále stejně. Psychicky nic moc. Nicméně takto přežívala až do maturitního ročníku. Zde se problémy trochu vystupňovaly. Adéla začala jezdit do blízkého města k psycholožce i s rodiči, kde podstoupila rodinnou terapii a lékařka ji nasadila antidepresiva. S tím, že musí přibrat na váze, jinak bude hospitalizována na psychiatrii v Praze. Toho se Adéla hrozně bála. Měla o psychiatrii dost zkreslené představy. Rodinné vztahy se upravily, hlavně vztah s tatínkem. Rodina začala jíst kvůli Adéle společně, tatínek se snažil tolik nekořenit a nesolit. Váha stále nic. Maturita se blížila, Adéle hrozila hospitalizace, podařilo se jí umluvit paní doktorku na ambulantní návštěvy. A tak začala asi v březnu jezdit na ambulantní kontroly na psychiatrii v Praze. Dá se říci, že to Adéle hodně pomohlo. Při jedné návštěvě jakoby se v ní něco zlomilo, najednou dostala chuť přibírat, nebála se a podařilo se jí přibrat na 42 kg. Úspěšně odmaturovala, dostala se na vysokou školu, paradoxně na bakalářské studium výživa člověka. Lékař na psychiatrii jí to moc nedoporučoval. Nicméně Adéla začala studovat v Brně, dojížděla na kontroly do Prahy, později se nechala přeřadit k lékařce do Brna. Byla léčena antidepresivy. Lékařka v Brně Adéle plně vyhovovala a moc jí pomohla, zvláště svým přístupem. Adélu do ničeho nenutila, řekla jí, jak se věci mají, že to záleží jen na ní, jestli chce mít jednou děti nebo ne, že se musí rozhodnout sama. Také absolvovala psychoterapii u psycholožky, ta ale Adéle vůbec neseděla, po čase k ní přestala chodit. Adéla úspěšně studovala a zdá se, že jí studium naopak prospělo, přestala se bát jídla, dozvěděla se, jak se věci ohledně zdravé výživy skutečně mají, uměla si přebrat změť informací, které se všude vyskytovaly. Věděla, co je dobré a co ne. Během studia postupně přibrala až na 50 kg a tuto váhu si dosud drží. Po bakalářském studiu pokračovala na magisterském studiu. Poslední dva roky studia byla Adéla již zcela bez problémů, ani antidepresiva už nebrala. Tehdy začala opravdu žít. Nebyla už tolik melancholická, zasmušilá, dokázala se radovat ze života, občas zašla do kina,... Závěrem bych chtěla říci, že Adéla úspěšně ukončila vysokou školu, během studia si našla i přítele, který na ní měl a snad stále má velice dobrý vliv, po čase našla i práci a již rok žije se svým přítelem v Praze. Co se týče zdravotního stavu, měla Adéla štěstí, protože nemá žádné trvalé následky, dá se říci, že je zdravá, trpí běžnými problémy jako spousta jiných lidí. Tak to je jeden příběh anorektičky s dobrým koncem. Bohužel ne každá nebo každý má takové štěstí. Někteří s nemocí zápasí dlouhá léta. Myslím si ale, že při trochu dobré vůle a chtění má šanci se za anorexie dostat každý. Záleží však na mnoha faktorech - na délce onemocnění, na situaci v rodině, na vlivu rodičů, sourozenců, na inteligenci, ... Mgr. Lenka Mičová zdroj: anorexieamodelky.blog.cz

Vážim 23 kg...vim že umřu

3. prosince 2007 v 21:52 | EmoMaja
S šokujícími 23 kg patří slečna Lenka k nejvážnějším případům nemoci zvané anorexie. Už nikdy nebude mít děti, už nikdy nebude normální...

Když se každé ráno probudím a podívám do zrcadla, zvedne se mi z toho pohledu žaludek. Zoufale toužím být normální, žít jako normální mladá žena v mém věku, mít svého kluka a chodit s ním. Ale nemůžu. Vážím necelých 23 kg a pořád si myslím, že jsem tlustá," svěřuje se Lenka (22) z Prahy a vyčerpaně se odmlčí.
Po chvíli naváže: "Stačí mi podívat se, jaká mám stehna. 'Tloustnou mi nohy,' oznámím mámě a ona jen potřese hlavou a jde pryč. Vím, že na takový hovor už nemá sílu. Uvědomuju si, že se zabíjím, ale stejně nedokážu vzít nic do úst. Jediné, co za den do sebe dostanu, jsou čtyři malé hořké čokolády a jedna cola.
I kdybych si chtěla vzít něco jiného, stejně bych to zase vyzvrátila. Bojím se i dotknout někoho najedeného, aby mě nenakazil kaloriemi. Už roky jsem nevkročila do kuchyně. Po tak dlouhém odmítání jídla už jinak prostě nemůžu. Nechci umřít, své chování však nedokážu změnit."

Nesnesla jsem smích spolužáků

"Ve škole se mi děti vysmívaly kvůli vyrážce. Nebylo to jen akné, ale těžký ekzém. Tak těžký, že jsem kvůli němu několikrát skončila v nemocnici. Měla jsem všude po obličeji strupy a ostatní holky se mi pošklebovaly.
Kvůli nim jsem začala nenávidět svou pleť a vůbec všechno na svém těle. A v tu dobu rodiče prošli nepříjemným rozvodem. Musela jsem rychle vyspět a stát se matčinou oporou. Ale nedokázala jsem to."

Klíč k úspěchu je štíhlost

"Neměla jsem žádné přátele a situace doma byla nesnesitelná. Život se mi začal vymykat z rukou. Pak mi jednoho dne něco došlo: všechny oblíbené a spokojené dívky, které znám, jsou hubené! Usoudila jsem, že kdybych byla taky štíhlá, můj život by byl šťastnější. A tak jsem začala hubnout a všichni okolo si mě začali všímat. Holky, které mě do té doby šikanovaly, ke mně najednou byly milé. 'Ty jsi zhubla?' říkaly mi. 'Vypadáš skvěle, pojď s náma večer.' A pak to s mým jezením šlo z kopce.
Jedla jsem stále menší porce a nakonec jsem je začala úplně vynechávat. Do dvou let, tehdy mi bylo sedmnáct, jsem už vážila jen 35,5 kila a přežívala na sklence dietní coly denně. Pak matce došla trpělivost a odvedla mě k doktorovi. Stačil mu jediný pohled a hospitalizoval mě na šest měsíců. Podařilo se mi tam nabrat asi šest kilo, ale jakmile jsem se vrátila domů, hned jsem do toho spadla zpátky a zhubla na 32 kilo. Nutkání být štíhlá jsem nedokázala čelit.
Poprvé v životě jsem měla nad něčím kontrolu a věřila, že mě druzí budou mít rádi jen jako hubenou. Když mě ten lékař znovu uviděl, dal mě převézt na uzavřené oddělení. Začalo mi jedno z nejhorších období v životě. Byla jsem zavřená s divnými lidmi. A když jsem nejedla nepustili mě z pokoje - bylo to příšerné. Nakonec jsem začala jíst a můj postoj k jídlu se změnil - poprvé za mnoho let jsem z něj měla radost. Jenže pak jsem se tam seznámila s 'kolegyní'. Ta jedla, ale přitom dál hubla, protože užívala projímadla. Přišlo mi to geniální."

Zázračná spása - projímadla

Když mě po pár měsících propustili s váhou 45 kilo, hned druhý den jsem zašla do lékárny a nakoupila projímadla. Začala jsem se přejídat, pak jsem vše vyzvracela a na to si dala desítky pilulek projímadel denně, abych měla jistotu, že z těla vypudím i poslední tukovou buňku. Zdálo se mi to mnohem lepší, než se mučit hlady. Sice jsem si ničila vnitřnosti, ale byla jsem hubená - a na ničem jiném mi nesešlo.
Kupovala jsem tolik projímadel, že mi je postupně všude odmítli prodávat. Celé dny jsem nakupovala jídlo, cpala se, zvracela a plánovala, co sním zítra. Byla jsem už tak nemocná, že to tělo nedokázalo zvládnout a přepadaly mě záchvaty a křeče. Máma byla zděšená. Zoufale se mi snažila nějak pomoci, ale všechno bylo marné.
Myslím, že nebýt jí, už bych byla dávno mrtvá. Doktoři se mě pokusili ještě několikrát izolovat v nemocnici, ale pokaždé, když jsem trochu nabrala a pustili mě, hned jsem vše zase shodila. Jediným efektem pobytu v nemocnici bylo, že jsem na tom byla čím dál hůř. Dívky, se kterými jsem se v nemocnici potkávala, mi vše ještě ztěžovaly, pořád jsme mezi sebou soutěžily a navzájem se hecovaly. Která z nás je nejhubenější? Kterou propustí, aniž by začala jíst?
Doktoři nakonec díky bohu pochopili, že ústavní léčba na mě nezabírá, a povolili mi zůstat doma a hlídat si váhu. Teprve tehdy mi začalo docházet, co dělám svému tělu. Třikrát mě znovu vezli do nemocnice, protože mi tělo vypovědělo službu. Zuby se mi drolily, oči nedokázaly snášet jasné světlo a měkly mi kosti. Nenáviděla jsem se za to, co si provádím, ale nestačilo to, abych se rozhodla nabírat váhu - chtěla jsem jen zvítězit nad bulimií.
A s máminou pomocí se mi to nakonec podařilo. Jenže jak jsem přestala s přejídáním a zvracením, přestala jsem zároveň i jíst. Přestěhovaly jsme se s mámou do Prahy, abychom začaly nový život, ale vlastně se nic nezměnilo. Nenabrala jsem ani kilo. 'Lenko, jestli nezačneš jíst, umřeš,' řekl mi nakonec nový doktor. Nechtěla jsem umřít a nechat tady mámu samotnou. Jenže touha po štíhlosti byla příliš silná.
Přišla jsem na to, že jediný způsob, jak to můžu zvládnout, je udržovat si alespoň stejnou váhu. A to se mi zatím daří. Poslední čtyři roky mám pořád 23 kilo. Přežívám na čokoládě a cole. Nejím zeleninu, protože jsem přesvědčená, že když už musím jíst, pak jen něco, co mi skutečně chutná. A zeleninu vážně nemusím. Nyní chodím pravidelně k psychologovi a také jednou za čtrnáct dní k doktorovi na krevní testy a vyšetření ledvin a jater."
"Už nikdy nechci znovu do ústavu, a tak beru denně 15 tablet sodíku, abych vše zvládla. Moc dobře vím, co jsem se sebou provedla - je ze mě troska. Od patnácti jsem nedostala menstruaci. I kdybych se vrátila do normálu, nikdy už nemůžu mít děti, protože mi příslušné orgány atrofovaly. V páteři a pánvi mám osteoporózu. A nedokážu spát souvisle déle než hodinu. Cítím vinu za trápení, které jsem způsobila matce.
Jen tiše a marně závidím ostatním ženám v mém věku a toužím, abych alespoň chvíli mohla žít jako ony. Nenávidím se za to, že jsem závislá na mámě, často mě musí jen vozit na vozíku, jak jsem slabá. Nemám žádné přátele mezi svými vrstevníky a vidím, jak na mě lidi zírají, když jsem venku - tohle není život. Ale pořád se snažím uvažovat pozitivně. Řeknu si třeba, že když si teď dám kávu a do ní lžičku medu, možná budu jednou zase normální.
Můžu umřít za pár dní nebo týdnů, anebo třeba takhle dokážu přežívat ještě celé roky. Vím, že jsem silná, a pokud to zkusím, můžu to dokázat, ale uvědomuju si, že to bude ještě dlouhá cesta. Jen doufám, že se už nikdo nerozhodne opakovat to, čím jsem si musela projít já."
Takto ztýranou dívku nepotkáte na každém rohu. Ale jakkoli se zdá tento příběh neuvěřitelný, bohužel není až tak vzácný. Anorexie se šíří jako mor. Nespokojené s vlastním tělem začínají být už velmi malé holčičky. Důležité je být vnímavý k lidem kolem. Nezavírejte oči před jejich problémy - možná jim pomůžete uniknout peklu...

Anorexie je smrtelná nemoc!

Mentální anorexie je nemoc duše, kdy trpí především tělo, které si nemocný může zdevastovat tak, že zemře. Jedná se tedy o smrtelnou nemoc. Anorexií trpí převážně dívky (95 % případů), chlapců a mladých mužů však stále přibývá. Nejčastěji se vyvíjí mezi 12 a 18 rokem, někdy se však objevuje i po čtyřicítce, zejména v souvislosti s krizí středního věku u žen.
Základem je chorobný strach z tloustnutí, odmítání jídla, zmenšování porcí, což postupně vede ke ztrátě chuti k jídlu i pocitu hladu, dochází k výraznému snižování tělesné hmotnosti až k extrémní vyhublosti. Při tom dívka trpí pocity, že je tlustá či že jí hrozí ztloustnutí. I přes vyhublost jsou dívky velice aktivní, např. mnoho hodin denně cvičí. O jídle často mluví, s oblibou se podílejí na jeho přípravě, ale nikdy ho samy nejí.
Paradoxně se jim tak jídlo, které neprochází žaludkem, usídlí v hlavě. Zdravotní následky - suchá, vrásčitá, zašedlá pleť, která má sklon praskat, suché lámavé vlasy, které vypadávají, závratě, nespavost, nízký tlak, nepravidelný tep s možností selhání srdce, selhávání ledvin, ztráta menstruace. Po psychické stránce dívky bývají neurotické, s hysterickými popř. depresivními rysy.
Příčiny lze hledat v osobnostních charakteristikách dívek, v tomto směru napáchal velké škody estetický ideál 'úspěšné' ženy či dívky, která je štíhlá, aktivní a má svůj život bezpečně pod kontrolou: Mám kontrolu nad jídlem, tělo hubne, tedy mám kontrolu nad životem. Silné jsou i vlivy rodiny - rodiče si přáli chlapce, a mají dívku. Ta proto nepřijímá své ženské tvary a ženskou roli. Anebo mají rodiče na dítě neúměrné nároky a chtějí z něj 'něco mít' za každou cenu.
Dívky se podvolují tvrdému režimu, ale vzbouří se alespoň tělesně, když nemohou duševně - hubnou. Popř. je v rodinách dominantní matka anebo je rozvedená a upne se příliš na dceru, která se jí neumí jinak vzepřít. Někdy negativně zapůsobí posměch spolužáků, když dívka rychle vyspěje. Naprosto nevhodné jsou poznámky typu: Maminko, koukej, jak se nám dcera zakulatila, jak má velká prsa, zadek!
K prvotním projevům anorexie patří samotaření a uzavírání se do svého světa, náhlá ztráta váhy, přecházení při jídle nebo jeho odnášení, kam není vidět, ztráta menstruace, stálé komentáře na vlastní váhu, nespokojenost se svou váhou, i když je dívka štíhlá až hubená, stálé hovory o jídle, vyžadování vybraných lahůdek, které pak nejí, nezvykle dlouhé a tvrdé cvičení...

Z deníčku jedné anorektičky

4. listopadu 2007 v 10:29 | EmoMaja
Mílý deníčku,
ani nevím co je přesně za den, jen vím, že jsem tady zavřená už asi 2 měsíce:-(. Venku krásně svítí sluníčko, rtut teploměru se šplhá ke 30C a já tady sedím u okna v pletených ponožkách, pod teplou dekou a i přesto všechno se klepu zimou. Tady v psychiatrické léčebně v Bohunicích.
Co asi tak dělá Terezka, moje Terezka. Určitě si ted užívá letních dnů, a jak jí znám jistě někde na koupališti loví ty nejkrásnější kluky pod sluncem. Ani se zamnou nepřijde podívat. Už je to tak dlouho, co tu byla naposledy. Jak vlastně dlouho? Tři dny? No jo, zase tak dlouho ne, jenom pro mě je to věčnost. Včera mi přišel dopis od mamky, píše, že Tadeášek ( můj bráška ) už udělal první krůčky, a já to nemohu vidět:-(. Že prý se po mě ptají spolužačky a kamarádky, ale nechapu, proč zamnou nemohou přijít. To se mě štítí, nebo se bojí pohledu na mě? Ne je to jiný důvod, nepustí je sem, návštěvy a telefonáty tu máme jenom za odměny. Pro ně výhra ( to, že do sebe nasoukám to připravené jídlo v časovém limitu ), ale co je to pro mě? Pro mě je to trest a utrpení!!!!
Všechny moje spolubydlící z pokoje jsou doma, ale já? Já tady musím stále být. Chci domu!!!
Mám strach!!!
Tady jsme v jakesi izolaci, ale doma? Bojím se, že vše se bude opakovat. Chci začit znova, ale někde jinde, nechci domů, do svého pokoje, protože tam na mě čeká Ana,
Ana, moje nejlepší kamarádka, kterou znám už dva roky. Mám jenom ji, všechny kolem sebe nevnímám. Ana mi všechny nahradí. Je to moje nejlepší kamarádka. Chtěla jsem ji vzít sebou sem, ale tady by se jen trápila, ale moc mi chybí. Dávala mi sílu, dělali jsme všechno spolu, radila mě, chránila před sebe samou. Přeci jenom je tu kousek semnou. Protože je v mých vzpomínkách a v mé hlavě.
Néééé bolí mě z toho hlava, už zase slyším to děsné drnčení jídelního zvonku, svolávající na jídlo. Už zase? Nic jiného, pořád jen jedění a samota, ale na tu jsem koneckonců zvyklá, ale co Ana? Určiě se jí po mě stýská. Byly jsme spolu ruka v ruce, jako jedno tělo, jsem bez ní tak prázdná.
Ach bože, můj talíř, proboha co to je? Houskové knedlíky? Néééé Já nechci, tohle volání o pomoc musí Ana jistě slyšet, ale neni tu, aby mě před tím ochránila.
V ruce držím vydličku a po tvářích mi ztékají slzy, slzy zoufalství.........
Po jídle musíme ještě 15 minut sedět u stolu a debatovat o chuti a o tom jake to bylo. Humus, kdybych to ale řekla na hlas, měla bych zase zákazy a žádně dopisy či telefony. Ještě že mám tebe,můj deníčku, alespon to někomu mohu napsat.
Mé těžké a narvané tělo se trmácí zpět do svého pokoje. pokoj č. 9 , to číslo budu do smrti nenávidět, ale zároveň i milovat. Jsem unavená.......
Slyším hlas naší vychovatelky ,, Děvčata, jdeme ven, pojďte.''
Né já nechci, nikam semi nechce, nejraději bych zalezla pod peřinu, zachumlala se a zůstala snad tak už napořád. Nemluvte na mě, nikdo se mě nedotýkejte, na nic se neptejte a už vůbec se nezminujte o čemkoliv ve spojitosti s jídlem. Raději mi přineste velké zrcadlo, cvičební úbor, digitální váhu, knížku kalorických hodnot, kávovar,........

Věčný boj, marný boj

4. listopadu 2007 v 9:57 | EmoMaja
Ahoj lidičky,
tak nějak bych popsala problémy nás všech,co jsem četla ty příspěvky, jako věčný boj. Je mi skoro třicet a mám dvě děti a nikdy bych netušila, že se budu zrovna v tomhle věku potýkat s problémy tohoto rázu.A taky jsem do včerejška netušila, že je nás tolik.Nemůžu ovšem říct, že by mě to nějak uklidnilo, ale spíš vyděsilo.Myslela jsem, že jsou na světě určitě mnohem spokojenější lidi než jsem já a že touto nemocí trpí mnohem méně lidí. Jakou nemocí? Je Úžasně osvobozující pocit to moci říct naplno a zoufale nepřemýšlet"Komu to mám říct?!?" JSEM BULIMIČKA a úpřímně řečeno je mi z toho pěkně nanic, jaký jsem slaboch a každý den prohrávám. Musím říct, že tohle o mně nikdo neví a tím hůř, protože s tím bojuji sama a jak už jsem v názvu řekla zatím stále prohrávám.Ani nevím kdy jsem začla a mám matný pocit, že to bylo v 18, kdy jsem na dotaz mému bývalemu příteli, proč už se mnou nechce tak často spát, dostala odpověd, že jsem trochu přibrala a tudíž už pro něj nejsem tak přitažlivá. Byl to BLB, což jsem samozřejmně později pochopila a časem mu i odpustila, ale co to udělalo s psychikou příliš sebekritické a podceňované se holky, kterou jsem v té době byla si jistě umí každá představit.A už jsem v tom jela. A protože jsem velký milovník jídla, tak to nemohlo skončit jinak než jak jsem na tom dnes. Netvrdím, že to dělám každý den, ale v poslední době vlastně ano. V říjnu jsem s váhou 69kg a 156cm začala navštěvovat kurz snižování nadváhy a musím přiznat, že to bylo supr. Za 3 měsíce jsem zhubla přes 7kg a myslela si, že tedˇ už bude vše v pohodě, ale nebylo. Jen co jsem z kurzu vylezla s představou, že teď už vím jak na to, a že chci ještě slézt na váhu před prvním těhotenstvím což je 58kg, tak se začaly dít věci. Přišlo pár citových problémů, které jsem vždy řešila jídlem, ale tedˇ si myslela, že tohle už mám zmáklé a tudíž i s takovými stavy si poradím, ale ouha za pár dní jsem v tom jela znovu.Nevím proč to dělám to naprosto nesmyslné přejídání, když tu váhu určitě zpátky nechci, protože po hodně dlouhé době jsem se na sebe mohla podívat do zrcadla a říct"Hej docela to ujde", ale naprosto strategicky svoji novou vizáž s úspěchem likviduji, Teď jsou to zatím 2kg nahoře, ale jestli to takhle půjde dál, tak nevím. Píšu a brečím,zlobou zoufalstvím, nenávistí a spoustou emocí, které v sobě neumím zlikvidovat.Každý večer usínám plná předsevzetí a slibů, pak mine dopoledne, poledne a po obědě už začíná to věčné zabývání se jídlem.Mám pocit, že už snad neumím myslet na nic jiného. A přitom mám dvě zdravé děti, kterým bych se měla věnovat na 150%, ALE TOHLE MĚ TAK HROZNĚ PSYCHICKY NIČÍ, ŽE NEJSEM ANI TAK SKVĚLÁ MATKA, JAK JSEM VŽDY CHTĚLA BÝT. nEVÍM PROČ TAHLE NEMOC VZNIKÁ A JESTLI SE JÍ JDE ZBAVIT NAVŽDY, ALE VÍM ŽE UŽ JSEM HROZNĚ UNAVENÁ Z TÉ VĚČNÉ PROHRANNÉ BITVY.Takže milé boubelky bbudu vděčná za jakkýkoliv ohlas a budu všem držet palečky, aby se s tím rvaly lépe než já.

Někdy stačí zaplakat...

4. listopadu 2007 v 9:53 | EmoMaja
Ahoj. Strašně ráda bych vám řekla jak se jmenuju, dokonce svou adresu, datum narození, prostě všechno to co ke mě patří, ale nedokážu to z jediného důvodu - tak strašně se za sebe stydím, že kdyby se někdo dozvěděl o tom jak vnímám svět asi bych se mu nikdy nedokázala podívat do očí. Strach z toho, že se někdo třeba náhodou dozví to tajemství, které řídí všechno to co dělám mě děsí tak, že si to nikdo nedovede představit a to mi možná nedává šanci napsat příběh, který by byl tak pravdivý. Je mi dvacet, před rokem jsem maturovala a nedostala se na vysokou a tam to začalo. Vždy jsem měla skvělý známky, na střední to šlo dolů a nepřijetí na VŠ mi tak shodilo sebevědomí, že jsem se rozhodla si ho zvýšit. Bouhužel tim nejpitomějším způsobem, který exituje. Zhubnout jsem chtěla vždycky, ale když se to nepovedlo nikdy jsem si z toho hlavu nedělala. Až po tom kdy jsem nemusela myslet na školu, kamarádky neměly čas, protže studovaly, jsem se mohla soustředit sama na sebe. Hubla jsem pomalu a sedm kilo přineslo krásný výsledek. Začala jsem se líbit sama sobě, ale okolí ten rozdíl moc nepozorovalo a já jsem o pozornost stála. Tak jsem se rozhodla, že zhubnu, ale můj ideál se trochu změnil. Nevím co mě to v tý době napadlo, ale všimla jsem si toho, že krásnej obličej mají holky kterým vystupují lícní kosti a dala jsem si za cíl, že chci, aby mi šla vidět první tři žebra pod klíčníma kostma. Tohle se mi povedlo. V tý době už na mě všechno pladnalo, dole bylo asi deset kilo a okolí mě nepoznávalo. Když jsem potkala nějákýho kámoše ze základky jenom zíral jak mi to sekne, mladší mě obdivovali ty rozumnější se strachovali a rodiče vyhrožovaly. To mě, ale neodradilo, dál jsem chodila spát s tím známým pocitem prázdnoty v podbríšku a se zvuky kručícího žaludku. Tváře se propadly, břicho bylo ploché, kyčelní výstupky mě tlačily když jsem ležela na břiše a žebra se začala rýsovat i na zádech. Ale když jsem zamaskovala ty hrozné kruhy pod očima, namalovala si zdravíčka a moderně se oblékla do nově pořízených věcí, které bych před půl rokem sotva oblékla byla ze mě kočka, sice nemocná, ale krásná. No a v týhle masce jsem potkala svého současného přítele. Nikdy před tím jsem s nikým nechodila. Mého přítele mi kámošky závidely, je to fešák, vtipnej, ale je taky chytrej a to že něco neni v pořádku mu neuniklo. Ale já jsem chytrá /no spíš mazaná//taky a zatim se mi vždy podařilo vytvořit iluzi, že má vedle sebe zdravou, inteligentí holku a ne zamindrákovanou hladovějící husu co má strach ze selhání u dalších příjmaček. Musim říct, že partener má na mě dobrej vliv a v jeho společnosti mi občas chutná jíst, ale často má hodně práce a tak na sebe máme málo času a já místo abych přibrala nějáké to kilo tak se vyžívám v tom když mě na ulici potká někdo kdo mě dlouho neviděl a prohlásí " nejsi nemocná?, ty si nějáká hubená? " , mě tyhle řeči místo toho, aby mě odradily od dalšího hubnutí, spíš motivujou a vůbec si nedovedu vysvětlit proč to tak je? ¨Ten kdo čekal štastný konec bude asi zklamaný, ale moje posedlost trvá do teď, moje tělo se mi líbí, ale uvědomuju si dobře, že to neni v pořádku. Uvědomila jsem si to před pár týdny, kdy jsem se chtěla učit na příjmačky a nedokázala se vůbec soustředit, před dvěma dny se mi taky podařilo prospat celý den, protože jsem vůbec neměla energii dojít si na úřady něco vyřídit. Když jsem si se setřenkou hrála tak se mi třásly ruce, že jsem nedokázala postavit hrad z kostek. Navíc se máma začala spolčovat s mým přítelem ať mě donutí víc jíst, že jinak mi zakáže se s ním stýkat. I když jsem plnoletá poslouchat jí musím a taky chci, protože vím¨, že když se sebou nic neudělam na školu na kterou tolik chci se nedostanu. Nechci, jít momentálně na žádný léčení, aby mi příjmačky neutekly mezi prstama, ale zároveň se potřebuju nějak zkoncentrovat, abych byla schopná se na ně připravit. Nevim jak to všechno zkloubit aby se mi povedlo dokázat to co chci a při tom vypadat tak jak chci. Je to prostě těžký. Jestli jste si můj příběh přečetli tak vám moc děkuju a ještě víc děkuju těm kdo mě i přesto co dělám neodsoudil vím že těch bude asi menšina, protože důvody proč to došlo až sem se někomu můžou zdát pošetilý, ale já v sobě cítím, že v tom je ještě něco víc, myslím že to souvisí se strachem z normálního života, někdy mi příjde hrozně složitej ve srovnání s tím jak jednoduše funguje proces hubnutí - nejíš/zhubneš , jíš/přibereš. ...jestli mi bude chtít někdo napsat ať to prosím udělá, ať mi klidně vynadá, třeba to pomůže ...darina.skalova@seznam.cz

I´m not a miss perfect

4. listopadu 2007 v 9:52 | EmoMaja
Nemyslím že mám anorexii.. asi proto že sem kůli otmu ještě nebyla v nemocnici nebo tak.. ale asi už jenom to že sem píšu naznačuje že tam ňákej problém bude :o(
Vzhled je pro mě to důležitý.., asi sem jím trošku posedla... tak pro představu: mám dlouhý peroxid vlasy, solarkovou pleť a bez dokonalýho make-upu nevynáším ani koš :o) Už od svých 14ti pořád slýchám že bych měla být modelka. A to taky protože měřím 180cm. Jo to sice potěší, ale mě to dalo pocit že prostě musím být vždy perfektní a kdyby ne je to něco jako selhání..
Na svých 180cm vážím teď 55kg.. jo PODLE ME je to fajn(nato, že když sem byla v největší dietomanii vážila sem 49) , i když mi hodně lidí říká že je to až moc málo. Na to ja odpovídám "Ale já za to nemůžu! Můžu sníst cokoli a nepřiberu!"
Ale pravda je jiná. Kdybych na váze objevila jen o PULKU kila navíc, okamžitě přestanu jíst. Nesnesla bych tu představu že už bych neměla ultra štíhlou postavu nebo nedejbože ŠPEK = nedokonalost. Pořád na to musím myslet, a když vidím někoho silnějšího nedokážu pochopit jak tak může žit!!
Takže nevím. Sem ještě normální nebo je tam nakej problem ?????

Tak trochu stejný příběh...

3. listopadu 2007 v 15:22 | EmoMaja
Tak trochu stejný příběh......
Ivvy
Zdravím všechny, kdož si rozhodli přečíst můj příběh. Není zas tak odlišný od ostatních. Trpím záchvatovitým přejídáním. Je to fakt a trvalo dlouho, než jsem si to přiznala. Když jsem byla malá, naši mě měli rádi, jenže měli ještě brášku a ségru a na mě jako nejméně problémové dítě nezbýval čas. Utíkala jsem do knížek a čas mimo školu, kdy jsem většinou byla sama doma jsem trávila jídlem. Ve třinácti jsem vážila 75 kg a řekla jsem si DOST. Zhubnu a budu vést nový život. Tak jsem zhubla 20 kg a nový život jsem vést opravdu začala. Do školy, ze školy, nejíst, cvičit dvě hodiny denně, jít se psem na 10 km procházku, abych spálila kalorie. Myslela jsem, že naši na mě budou hrdí, že jsem zhubla, že jsem se dostala na gymnázium mezi prvními deseti, ale nějak jim to nepřišlo skvělý. Já jsem hubnula dál,prvák si vůbec nepamatuju, byla jsem mimo. Pak jsem se postupně dostala zpět na 75 g. Gympl jsem dokončila, zase žádná hrdost od rodičů, ségra v té době utíkala z domova, měli dost starosti s ní. Dostala jsem se na VOŠ (jaktože jsi se nedostala na VŠ?), našla jsem si kluka a začala s ním bydlet v Praze. Na první schůzce mi řekl, že bych měla zhubnout (že jsem se na něj nevykašlala hned). Dalšího tři a půl roku jsem pořád jen držela diety, cvičila a snažila se být krásná, ačkoliv jemu to bylo jedno, šikanoval mě pořád (jsi hnusná, proč s tebou vůbec chodím, měla bys zhubnout.....) Po třech a půl letech jsem to najednou skončila, odešla jem od něj, šla bydlet na kolej, bohužel jsem začala z toho stresu kouřit, čehož se nemůžu ani teď, skoro po roce zbavit. Našla jsem si kluka, který mi neustále říká jak jsem úžasná, krásná, chytrá apod., rozumíme si spolu. Jen mě mrzí moje záchvaty přejídání, nemůžu se toho zbavit, nevím, co to se mnou je. Měla bych být v pohodě, taky svýho kluka miluju, ale stačí volná chvilka a už se přežeru jak prasátko. Je to divný.....
Teď mi je 23 let, budu končit bakalářské studium sociální práce na UK. Měla bych se toho zbavit, ale je to strašně lákavé, jít se najíst, najít tím klid, an chvíli zapomenout na ten stres kolem všemožných zkoušek....

Zažila jsem to - a.d.u.l.i.n.k.a.

3. listopadu 2007 v 15:09 | EmoMaja
Taky jsem to zažila...
a.d.u.l.i.n.k.a.
Ahojky, hned na začátku bych vás chtěla všechny pozdravit. Dá se říct, že máme podobný problém...i já jsem měla a bohužel pořád mám problémy s anorexií... Nj, je nás hodně, co do toho spadlo, i když to většinou začínalo úplně nevině...
Jako u mě. Vždycky jsem byla veselá, kamarádská, měla spoustu kamarádek a hlavně, neřešila jsem, co jím. Vydatné obědy nejen babiček jsem si přidávala, sladkosti jsem milovala. Za to sport mi začal brát až později. Když jsem vstoupila do puberty, už jsem jako většina dívek začínala řešit svojí postavu..chtěla jsem zhubnou,t z časopisů jsem si vystříhávala nejrůznější diety, cvičení apod. Navíc, má nejlepší kamarádka a většina kamarádek byly štíhlé a já chtěla být také. V září roku 2005 jsem vážila 70kg, tehdy jsem začala ne nějak výrazně hubnout, pouze jsem ubrala sladké a drobek přidala pohyb. V červnu 2006 jsem na 15-leté prohlídce vážila 64kilo, doktorka mi chválila a že jsem prý teď pěkná holka. Mě to však nepřišlo. A tak to vlastně nějak začalo. Popravdě, úplné začátky si nepamatuji. Začala jsem chodit běhat, doma jsem cvičila, omezila jsem dost razantně příjem potravy a jedla hlavně ovoce, zeleninu a light potraviny.navíc jsem zrovna začala chodit na střední. V září jsem k mému oblíbenému běhání a posilování doma přidala dvakrát týdně posilovnu a jednou týdně kickbox a už to jelo. Mým záchytným bodem v hudnutí bylo 55kg. Když jsem té váhy dosáhla, vzala mi mamka ze strachu k dotorce a tam se musím chodit vážit. Během víkendové akce mimo domov, kde jsem jedla pouze musli, jablka a vitalinea nápoj jsem zhubla o dvě kila. Chtěla jsem se držet mezi 52-53kg. Ale váha šla dolů. Později jsem se už chtěla držet na 51-53kg. A tak to přišlo. Řekli mi, že mám anorexii. Nejdřív jsem tomu nevěřila, ale měla jsem snad všechny příznaky a později jsem si to i přiznala. V té době se u nás doma jenom brečela. Já byla na nervy, mamka na nervy, z nás taťka a pořád tekly slzy, hlavně zoufalství. Já už začínala mít strach, nechtěla jsem do léčebny, ale je těžké začít jíst normálně..ti, kdo to prožili to znají. Jela jsem k psychiatričce, která mi předepsala antidepresiva, protože moje psychika byla v hrozném stavu. Velký podíl na tom měl i přestup na střední... Často jsem měla depky, brečela jsem,ani jsem nevěděla proč..to mám občas i teď...
Teď, s odtupem času můžu říci, že se to zlepšilo. Postupně přidávám jídlo, je pravda, že se stále hlídám, od listopadu jsem nemohla chodit cvičit, což mi teď jednou týdně povolili a můžu chvíli denně posilovat doma.Vážím okolo 48kg.
Až teď si uvědomuju, jak jsem byla pitomá. Hrozně věcí jsem stratila. A uvědomuju si to až teď. Holky, co si tohle čtete a nezažili jste to radím vám, vím, jaký to je chtít zhubnout, moc!!! Ale nedělejte takové pitomosti jako my, co jsme do toho spadli!!! Nestojí to za to!!! Já toho teď lituju, protože vím, že by to všechno šlo i jinou cestou....Hubněte, ale pomalu a s rozumem!!!!!Ne jako já.....

Anorexie + Bulimie + Fet = KONEC

3. listopadu 2007 v 15:05 | EmoMaja
Znám to nejdřív to začlo anorexíí pak sem objevila bulimii a k tomu ještě fetJe to nadlouho sem v prdeli holky serte na to, taky sem to tak chtěla udělat jenžéé to nejde žádný psychologové odborníci a doktoři nepomohli. ASi to sama nechci bojim se moc že budu tlustá.... už je to dlouho...kdy se poznala ty dvě svině..ael mužu ti říct že ta ANOREXIE BYLA LEPŠÍ sem aspon neblila a byla sem aspon trochu hubená ted bliju je mi ze mě zle.... chci bejt vychtrlá miluju kosti když mi trčííí z těla..sem blázen bo troska nevim.... pak sem objevila pervitin vim že všechny smažky sou přece hubený tak to zkoušim taky... ale zjistim že je to moc drahý sem etě víc v prdeli když nemám prachy tak žeru a bliju:-( rodina škola vše je v p.... jen kuli posraný postavě... nevim proč ale je mi jedno co si myslej osatní chci bejt huebená božee jak moc... vždycky když zhubnua a začnou mi padat kalhoty mám takovej zvláštní pocit, pocit uspokojení trochu úlevy ale to mě nakopne etě víc a chcí víc hubnout jenžéé to nejde ...pak ale sem s rodinou a musim jíst a hlídaj mě abych neblibla(oni to věděj že mám bulimii) jenžéé já se začnu přežírat a žeru moc.... nevim co dělat mám zničený tělo zuby ... propadlej xicht..už se nesměju nemám proč bo sílu...HOLKY PROSIM SERTE NA TO SOU TO VŠECKO SRAČKY JÁ SE ZNICH NEMŮŽU VYHRABAT... PROSIM SERTE NA TO I KDYŽ JÁ TO ŘIKÁM A RADIM SAMA S TOHO NEMŮŽU VEN NEJDE TO SEM UŽ V KONCÍCH PROSIM NEPOSERTE SI ŽIVOTR...DÍKY

Už jsem si tím taky prošla - Lenka

3. listopadu 2007 v 15:00 | EmoMaja
Ahoj, je mi 14 Já sama jsem si totiž před 4 lety prošla anorexii...Nechce se mi o tom moc mluvit, protože v tý době to bylo opravdu peklo...Bylo mi 10 a vážila jsem jen 19 kilo...byla jsem asi pul roku v nemocnici, kde jsem byla napojena na umělou výživu..začala jsem trochu přibýrat, ale moc ne..teprvw před pul rokem se to srovnalo a mám štěstí, že jsem dopadla dobře, protože málo komu se podaří dostat se do normalu..ted začínám sportovat a vážim 52 kg..

Asi budu mít brzo anorexii - lucííík

3. listopadu 2007 v 14:59
nedávno mi umřel táta a já to špatně snášela hlavně si myslela že je to moje vina nervama jsem vážila 61kg říkáte si že to je normální váha ale když při víšce 175cm a 87kg to byla moje dříější váha ale já byla dřív takhle spokojená pak jsem nabrala vše zpátky.Ve škole mi to moc nešlo a měla jsem nějaké problémi jak psychické tak i zdravotní slepák a bolesti kolenou.Slepák mi odoperovaly a skoleny jsem šla za doktorkou ta mi řekla že bych měla zhubnout ale jak když moje prášky na deprese mi dávaly chuť k jídlu základku jsem nedodělala a šla jsem na jinou školu dodělat devídku ale tam mi to taky moc nevycházelo s nikým sem se nebavila a oni se mnou taky ne říkaly že jsem divná a tlustá nebo si to aspoň myslely hrozně mě to štvalo ale moje sebevědomí bylo na nule školu sem ale dodělala a dostala se na střední kde jsem to ale zase zvorala nakonec jsem ze zdravotních důvodů zůstala doma protže bych známky už nenabrala a taky proto že sem se tam už ani vrátit nechtěla.No a vtu chvíli to začalo nějaký to kilo jsem sundala a vážila 85kg jednou jsem šla s mamkou nakupovat oblečení líbily se mi jedny kalhoty měli je v akci tak jsem si je zkusila byli mi dost těsný ale mamce jsem řekla že do toho zhubnu a tak mi je teda koupila.Několikrát jsme byli nakupovat protože jsem potřebovala nějaký kalhoty (s kamarádkou) jí padly s nad všechny ale když já vešla do kabinky a doslova se do jedněch kalhot narvala napadlo mě ,,něco se sebou musím udělat,chci zhubnout,,
sice to šlo hodně pomalu ale za pár dní jsem měla pět kilo dole no a po několika měsících až do teď mám 71kg mamce říkám že chci vážit 65 ale pravda je že chci vážit o deset kilo míň.Přihlásila jsem se na jinou střední váhu chci snížit do doby než začne školní rok ale nevím jak nějak to dlouho trvá jím jednou deně jen na narozkách babičky jsem jedla trochu víc aby si ničeho nevšimli nevím mám nějakej problém nebo ne lidem na svém blogu radím jak jíst zdravě ale sama se toho nedržím líbí se mi hubený holky že jim sou vidět ksti a tak nemaj žádné špeky já je taky nechci mít ale zároveň nechci trpět anorexií.Doufám že jsem vás nenudila a nevšímejte si těch chyb co jsem tu nasekala.Pa Lucka.
PS:napište mi sem co si o tom myslíte.

Napřed nahoře, potom dole

3. listopadu 2007 v 14:58 | EmoMaja
Celý život mi říkali lidi"hubeňoure", "nudličko"...byla jsem ze tří dcer ta nejvyšší, nejhodnější, nejstarší, nejštíhlejší. Moc se mi to líbilo. Kamkoliv do obchodu jsme šli(do mých 18let),tam mi bylo veškeré oblečení. Slušelo mi to. Jedla jsem málo, ale když jsem toho snědla moc, nepřibrala jsem. Kluci chválili mou postavu...pak jsem ale začala ve třetím ročníku na střední přibýrat-hormony, antikoncepce, čert ví. Přibrala jsem tehdy z mých 165/53 na /63kg. Snažila jsem se s tím něco dělat...ale na tu stejnou váhu jsem se dostala po urputném boji až o dva rokypozději...po maturitě. Tehdy jsem skoro nejedla(dva suchary a polívku z pytlíku) a každý den půl hodiny cvičila.

Našla jsem si krásného kluka, začala být spokojená, začala jsem méně cvičit, více jíst...přibrala behem půl roku na 59, kluk se na mě vykašlal, přibrala jsem na 65...a tato váha se mi drží (63-65) až do dnes...-celkem již dva roky...snažím se s tím něco dělat...sleze mi to na 63...a pak zase nahoru...čas od času se přejim...ale jinak jim celkem normálně..stejně jako dívky v mém okolí, které oproti mě vypadaj jako nudle...Začíná mě to štvát..jsem extrémista..bud nejim skoro nic..nebo skoro pořád...a popravdě...je mi to líto...ale nechci bejt tlustá, už mě to nebaví, proto od zítřka přejdu na mou osvědčenou pomaturitní dietu(polivku z pytliku,vitamin.tablety,dva suchary a 4l vody)...a budu to držet do té doby..než se dostanu na 55 :-( ...
nenávidim se...a závidím všem hubenejm holkám..závidim jim...-že jim to v té bedně přeskočí a radši nejedí, než aby stloustly...doufám, že mě se to tam překlapne taky...a brzo...pa

Příběh domulilinky

3. listopadu 2007 v 14:57 | EmoMaja
ahojky jsem normalni holka je mi 14let a mam par kil nahoru a chci schodit ale diet uz sme skusila spoustu i cvicit a vsechno to trva strasne dlouho ja chci neco rychlejsiho tak sem zacala vzdycky vecer zvracet ve vane.rekla sem to jedne me kamosce nejlepsi a ta me nadavala at toho necham ale ja proste chci zhubnout uz to delam asi dva mesice ja vzdycky pres den jim vsechno co me napadne a nastane vecer a ja du do koupelny a vysprchovat se a pak zvracim moje rodina o tom nevi a bojim se az na to prindou uz sem zhubla ale porad se me zda ze jako nic moc tak nevim cetla sem si i priznaky bulimie a skoro vsechny mam ale vzdycky kdyz se vyzvracim mam dobrej pocit asi sem hloupa ale proste to tak mam . dekuju za precteni

Příběh od sohajka

3. listopadu 2007 v 12:52 | EmoMaja
cauko,vsechny vas moc obdivuju,a drzim vam palecky aby ste se z toho dostaly!!! :-) me je 15 a s anorexii sem mela problem tak ve 14 v ty dobe sem mela 67kg,tak sem se rozhodla,ze taky zacnu hubnout,zacalo to na tabore kde sem zhubla o 5kg za 3 tejdny,ale me to nestacilo...tak sem porad hubla trvalo to asi pul roku,kdy sem se dostala na 53kg/170cm....to uz mi vsichni rikali ze vypadam hrozne,kamosky,rodice i ucitelky se o me baly...ja sem ale byla se svoji postavou spokejena...ale kdyz sem zacala mit problemy(nemela sem zadnou energii,zacalo mi bejt spatne z jidla a omdlivala sem,tak a z v teprve ted sem pochopila,ze asi vopravdu semnou neni neco v poradku!! tak sem se snazila vic jist,ted mam 59kg/171cm ted sem spokejena,ale porad se hlidam...papa=o)
 
 

Reklama