Psycho
2. března 2008 v 13:44 | Maja
Slovo anděl je přeloženo z hebrejského mal'ak a znamená posel, tedy přesněji řečeno posel boží.
Andělé mají opravdu nelehký úkol: chrání naše rozmarné duše a vedou nás životem.
Víra v existenci andělů nás provází od nepaměti - najdeme je u buddhistů, židů, křesťanů, hinduistů, zmiňují se o nich staré sumerské, egyptské a čínské texty. S představou anděla strážného jsme se setkali všichni. Určitě si vzpomenete na dětskou modlitbičku začínající slovy " andělíčku, můj strážníčku…"
Ale teď pozor !
Každý strážný anděl se neustále potýká s naší horší stránkou - padlým andělem, nebo chcete-li démonem. Ten nám našeptává nepravosti a těší se našimi špatnými skutky.
Padlí andělé byli kdysi vyhnáni z nebe za to, že se přidali k Satanovi a stali se tak služebníky Zla. Začnete-li ubližovat ostatním, určitě za to může váš démon, který v tomto případě vyhrál souboj s vaším dobrým andělem. Malířská náboženská tradice zobrazuje odjakživa člověka doprovázeného dvěma anděly : jeden je krásný a dobrý, druhý je "černý anděl " - váš zlý našeptávač.
Přečtěte si tedy charakteristiku svého anděla i démona. To jsou ti, co vás provázejí celý život.
Anděl je ryzí duch stvořen Bohem. Teologie Starého Zákona zahrnuje víru v anděly - název se vztahuje k určitým spirituálním bytostem, nebo andělských rezidencí, v rukou Božích jako vyslanci jeho vůle.
Anglické slovo "angel" pochází z řeckého "angelos", což znamená posel.
Když takový posel dělá nadpřirozené věci, není pochyb, že je to andělská bytost - boží poslové,
pracující pro Něho a pro konečné blaho celého lidstva.
Křesťanská víra učí, že na rozdíl od našeho fyzického světa je zde také velký svět andělů.
Andělé, tak jako lidské bytosti, vlastní rozum, svobodnou vůli a pocity podobné našim, jsou to bytosti bez hmotného těla, láskyplné s možností vyvíjet se k dokonalejšímu stupni.
Pomáhají nám, i když na ně nemyslíme a provázejí nás po celý život. Je jistě zajímavé, že andělé k nám často hovoří nepřímo - slyšíme opakovaně nějakou píseň, vidíme nějakou číselnou řadu,
která se opakuje. Může to být odpovědí na naše prosby, ovšem za předpokladu správného výkladu. Jejich intelekt je vyšší než lidský.
14. prosince 2007 v 12:15 | EmoMaja
No je to taková úvaha, ale rozhodla sem se hodit to sem.
Tunel
Myslím, že jsem se právě probudil. Nevím to jistě, ale to nikdo. Nejspíš zapomínám všechno, co jsem cítil, co jsem byl ale hlavně to, co jsem znal, když jsem byl ještě člověk. Ze začátku jsem byl schopen vidět své ruce a taky jsem se musel oblékat. Pak mě ale zavolali a já jsem jenom seděl a poslouchal. Od té doby mě volali den co den. Pokud se to tady dá nazývat dnem. Myslím si, že tam byli i další, ale ti už asi ani nebyli vidět. Stejný osud evidentně čeká i mě. Což taky není zcela přesné, protože už to vlastně nejsem já. Naštěstí je úcelem toho všeho, aby nás nemrzelo, že už my nejsme my. Ale zpátky k tomu, co bylo původně motivací k tomu, že jsem začal psát. Když jsem viděl ty, co tady byli přede mnou a sledoval jak se slastně usmívali tomu, že zapomínají a že se sami doslova ztrácejí, řekl jsem si, že využiji oné možnosti, že dokážu cítit své ruce alespoň jako jakousi energii.
Když jsem sem přišel, vypadalo to tu jako v normálním bytě. Vlastně jsem ani nepoznal, že by se něco změnilo. Potom, ale přišel a odvedl mě, tam kde jsem měl poslouchat. Řekli mi všechno, co se stalo a proč jsem tam, kde jsem. Snažili se mi sdělit i to, co se se mnou bude nadále dít, ale nebyl jsem příliš schopen je vnímat. Když se dozvíte, že jste mrtví, nechá to na vaší psychice jisté známky. Pak mě pustili. Druhý den, kdy jsem byl ještě schopen vnímat dny a čas, jsem se vzbudil a zase mě zavolali. Seděl jsem a poslouchal. Pokaždé říkali něco jiného. Kdybych byl člověk, tak by mě to nudilo, protože velké části jejich monologů jsem ani nerozumněl, ale člověk jsem nebyl, tak mě to nějakým způsobem upoutalo. Šlo to tak pár dnů a pak jsem si všiml, že nevím, co je den, že nevím, co cítím a že nejsem schopen vidět se. Často jsem si říkal, že když mě zavolají, nepřijdu, abych si něco lidského v sobě ponechal, ale není možné je odmítnout. Později už nebyl byt, do kterého bych se vracel, nepotřeboval jsem spát, jíst ani dýchat, nikoho už jsem nepotkával, dokud nepřišel někdo nový. Někdo, kdo dostal byt, chodil k nim a poslouchal, aniž by jenom tušil, co to znamená. Kolem mě procházeli, ti co se viděli, ti šokovaní, co se právě dozvěděli, že jsou mrtví. Stejně tak jako kdysi já. Už se nevidím, nejsem už člověkem, nemám tělo, nemám potřeby a dozajista zapomínám. Co bylo, když jsem byl naživu? Jsem schopný přemýšlet, nevidím, že jsem, ale vím, že ještě pořád jsem. Cítím to. Ze začátku tomu bylo těžké věřit, bylo těžké cokoliv z toho pochopit, ale přišel jsem na to, tedy ještě tehdy, když jsem měl potřebu přemýšlet.
Vaše duše se nemůže jenom tak vypařit. Energie, kterou jste měli na zemi se nevytratí, jenom se přesune. Je to jiná dimenze. Něco, co bych si nikdy jakožto živá a dýchající bytost nedokázal představit. Nejde to popsat. Vlastně jsem nepochopil proč, ale vaše duše, dá-li se tomu tak říkat, se dostane sem. Jsou tu jiné duše, vnímáte je, vidíte zbytky podob jejich tělesných schránek, možná s nimi jde i promluvit. Nevím, nezkoušel jsem to. Nikdo to nezkoušel, všichni cítíme, že je to jenom naše záležitost. Jsme v tom sami. Dokud ovšem JSME. Jediným důvodem, proč se toto děje, je fakt, že kdyby se každá duše, která se jakýmkoliv způsobem ocitla mimo svou tělesnou schránku, pohybovala volně kterýmkoliv rozměrem, neexistoval by řád, neexistovala by rovnováha. Proto se z každého ,,člověka po smrti" musí odsát jeho vzpomínky, jeho emoce a všechno to lidské, co v něm bylo. Jeho duše pak existuje v tomto světě jako hodně zmenšený odraz zbytku energie. Je v dokonalé harmonii. Má vyšší poslání. Nikdo se nemůže vrátit. Nikdo proto neví, co je po TOM.
Není víc, co bych k tomu napsal. Napsal jsem to sobě. Nevím, jestli jsem se již zmínil o tom, že zapomínám. Píšu to proto, abych si připomněl, co jsem cítil, když jsem přestával být. Teď už musím jít, volají mne.
zdroj: maharic.blog.cz
15. listopadu 2007 v 9:10 | EmoMaja
Děsivá noc ve stanu
Jednou jsem spala s mojí kamarádkou Kikinou ve stanu.Všechno bylo vpohodě,až na tu půlnoc!Všechno v tu dobu začalo.Uslyšeli jsme divné zvuky a bouchání na stan.V zaři uplnku jsme spatřili obrys pozavi zahalené v černém plášti.Najednou se oběvili dlouhé a ohavné ruce s dlouhými nehty,které začili rozepínat zip od stanu!Začali jsme ječet a vše zmizelo.Ráno jsme se ptali babičky,ale ta o ničem nevěděla.Až odpoledne se dočetla v novimách,že v okolí našeho bydliště byla brutálně zavražděná divká v našich letech!Od té doby jsme ve stanu nespaly a doufáme že už nebudeme.
zdroj - santana.blog.cz
15. listopadu 2007 v 9:09 | EmoMaja
BOJOVKA V LESE
Na letním táboře jsme měli noční bojovku.Chodili jsme po dvou.Já jsem šla s mojí kamarádkou Luckou,která naštěstí nebyla takoví strašpytel jako já.Nesměli jsme mít baterku,ale my jsme si malinkou raději vzali.Byly jsme ai tak v polovině cesty.Koukla jsem na hodinky a bylo asi za 5 min.12:00.V tom jsme slyšela divné zvuky.Zeptala jsem se kamarádky,jestli to taky slyšelaOna ale v pohodě řekla,že ne.Tak jsme šli dál a to funění se ozvalo znovu a hlasitěji!V tom mi Lucka zašeptala do ucha:Bacha vedoucí jsou poblíž.Najednou se před námi oběvila postava v černém hábiti.Lucka šla blíž,ale já jsem zůstala stranou.Ona se zeptala:Tak co máme dělat dál??Ta postava se náhle ohnula a škrábla Lucku do obličeje.Ta se svalila k zemi.Já jsem začala ječet a posvítila jsem na tu postavu,která se v tu chvíli rozběhla pryč.Vyděla jsem její drápy.Když jsme se pak vrátily do tábora,všichni se nás ptali co se nám stalo a kdo nám to udělal.Když jsme jim to ale řekli,nikto nám nevěřil.
zdroj - santana.blog.cz
14. listopadu 2007 v 19:43 | EmoMaja
Záznam bez poskvrnky
Vic Elmen byl již 15 let dobrým strážníkem a byl na to náležitě hrdý . Do věznice mu poslali nováčka . Vic mu vysvětlil jak a čím zrušit alarm a daroval mu klíč právě pro zrušení funkčnosti alarmu . Nováček měl svou první hlídku a Vic u vrátnice pil kávu a četl. Byl nejen skvělý strážník,ale také vášnivý čtenář a spisovatel. Náhle ucítil vzadu na krku kovovou věc . Ze zadu na něj kdosi mířil pistolí . Ze tmy vyšel druhý muž a byl to.....učedník!!Ten hloupý nováček!!!Krutým smíchem se uchechtl a hned jak Vica jeho pomocník svázal,rozutekli se oba ukrást Vicovy spisy . Ten se nejdříve snažil silou povolit lano,kterým byl svázán,ale nakonec to vzdal. Velice se rozčílil,zbrunátněl v obličeji,zatnul zuby a pak se nestačil divit co se to děje. V místnosti kde zloději kradli spisy praskla žárovka. Mávli nad tím rukou a kradli dále. Vic však vlastní vůlí prskl další a další a další. Zloduši už z toho měli trochu strach a tak si jen řekni: "No,co máme toho dost...můžeme už jít!". Svižným krokem mizeli z věznice,ale sotva se pohli,praskla nad nimi žárovka. Jiskry z žárovek sršely čím dál více. za chvíli popálily zloděje tak,že oba padli do bezvědomí. Napůl hrůzou a napůl bolestí. potom si zloděje odvedla policie a Vicovy spisy byly zase v bezpečí.
Co myslíte,stal se tento příběh? ANO,STAL,alespoň podle televize.
Zdroj - VĚŘTE-NEVĚŘTE - desivy.blog.cz
14. listopadu 2007 v 19:40 | EmoMaja
Jsem Monika Svobodová a je mi 11 let. Bydlím v Milovicích v bytě. V pokojíčku spím se sestrou na palandě. Když v pokojíčku a v bytě nikdo není tak mi na její palandě něco dýchá. Nikdo tam není ale furt to dýchá. Samozřejmě nikdo mi to nevěří a to mě štve. Já se strachem ani nemůžu pohnout a ještě se strachem potím jako něco! Když z pokojíčku neodejdu tak to nepřestane! Takhle to je od malička. Ale teď už mi to nedýchá. Je to strašný pocit když to slyšíte.
zdroj - desivy.blog.cz